6. A
Všichni jsme netrpělivě očekávali, kdy nastane den výletu do Letohradu. Už před sedmou ráno jsme se všichni netrpělivě sešli v Šumperku na nádraží. Hned po příchodu nám paní učitelka rozdala čísla, abychom se vždycky mohli spočítat, jestli jsme náhodou na někoho někde nezapomněli.
Cesta vlakem byla úžasná. Hned po nástupu do vlaku každý zabořil své nosy do batohů se zásobami jídla a sladkostí z domova. Cesta do Letohradu uběhla rychleji, než jsme čekali. Z nádraží v Letohradu jsme se museli s těmi těžkými zavazadly přesunout do domova dětí a mládeže. Ubytování proběhlo v pohodě, akorát někdy vázla domluva, kdo bude s kým na pokoji. Ale na konec i to se podařilo skoulet. Pak nás čekal oběd v místní jídelně, kde nám moc chutnalo.
Po dávce vydatného jídla nás čekalo muzeum řemesel. Ze začátku se nám moc nechtělo. Očekávali jsme nudu, ale opak byl pravdou. Muzeum nás velmi překvapilo. Tolik zajímavých věcí a profesí pohromadě jsme nikdy neviděli. Expozicí nás prováděla mladá příjemná slečna. Nejprve nám ukázala první patro, na to jsme začali vypracovávat pracovní listy. Když se nám dařilo, dostávali jsme žetony, které měly hodnotu mince. Následovaly indicie pro jednotlivá řemesla. Úkolem bylo projít celé muzeum, najít expozici řemesla a vyhledat potřebné informace. Nakonec následovala prezentace. Za splněné úkoly jsme opět dostali mince. Nejúspěšnější skupinka obdržela řemeslnický list. Dokonce Radek Blechta, jako nejúspěšnější sběratel mincí, získal volné vstupenky do muzea pro sebe a své známé.
Po prohlídce muzea řemesel jsme vyrazili do centra města. Mohli jsme si zajít do cukrárny a prohlédnout si náměstí. Poté nás čekala prohlídka zámku, ve kterém se nachází soukromá škola a místnost Járy Cimrmana. V parku vedle zámku byla strašidelná jeskyně. Měli jsme představu, že to bude obrovská jeskyně, ale ve skutečnosti se jednalo o asi 25 m dlouhou chodbu, kde byly různé příšerky ze dřeva a přírodního materiálu.
Po prohlídce pamětihodností následovala zpáteční cesta do domova dětí a mládeže. Měli jsme pro sebe osobní volno. Konečně nastal očekávaný večer. Všichni jsme se sešli v klubovně a paní učitelky nám vysvětlili, jak se pletou náramky přátelství. Z počátku nám to některým nešlo, ale vždycky se objevil někdo, kdo mile rád pomohl.
Večer i noc utekla jako voda a bylo tu ráno a brzké vstávání, abychom stihli vlak. Zpáteční cesta byla trošku náročnější. Vlaky byly přeplněné cestujícími, tak jsme skoro celou cestu stáli v uličce vlaku. Ale ani tahle maličkost nám nevadila, protože mezi námi probíhaly živé rozhovory a vzpomínky na zážitky z předešlého dne.